Suľovské skály na odpoledne

Suľovské skály jsou pro pozorné oko nepřehlédnutelné už při příjezdu do Bytče od Makova. Jejich název mi samozřejmě není cizí, ale doposud sem má noha nevkročila, i když je to tak blízko od hranic. Aby nebyl název článku matoucí, tak jen pro vysvětlení nejde o tip, jak je projít za odpoledne, ale o to, že já jsem měl čas pouze odpoledne a vybral jsem si tak jen základní okruh v tomto skalním městě, který mi nakonec trval 4 hodiny.

Parkuji v Sulově na malé návsi u zrekonstruované kamenné zdi. S odchodem od auta měním nad mapou plán. Nepůjdu po žluté hned z obce, ale půjdu po neznačené polní cestě, která ji kopíruje směrem na sever. Po zkušenosti z Vršatského bradlá, kde jsem šel sice po značce, ale jen lesem a nic jsem ze skal neviděl, proto raději volím tuto variantu. Sice na mě pálí slunce, ale mám výhledy na Sulovské skály, které bych jinak z lesní pěšiny neviděl. Doufal jsem, že když budu v cizině a ve vyšších nadmořských výškách, že takový hic, jaký zažíváme poslední týdny u nás doma, tady nebude. Ale leje ze mě už po pár set ujitých metrech.

Sulovské skály

Na konci ulice mě navádí šipka k nějaké kolibě, kterou v dálce vidím na louce pod skalami. Právě tam někam potřebuji jít. Procházím rovný úsek a vlevo se mi postupně ukazují zalesněné kopce s vyčnívajícími bílými zuby skal. Kousek za kolibou se stáčím vpravo a přicházím k řadě stromů rostoucích podél potočního koryta. Pokračuji stále rovně, až vstupuji do lesa, kde se po chvíli napojuji na žlutou značku. Po pár dalších metrech se zastavuji u turistického rozcestníku s vyznačenou odbočkou k jeskyni Šarkania diera.

Nejdřív jsem nad tím chtěl mávnout rukou, jsem teď nabažený jeskyní z nedávné návštěvy Moravského krasu, ale pak jsem si řekl, že kdo ví kdy se sem vrátím a odbočil jsem k jeskyni. Jdu po vyšlapané pěšině stoupající dubovým lesem, v závěru poměrně slušně stoupá a před samotnou jeskyní se objevují ve skále kramle a nakonec žebřík. Obojí dost užitečné, protože to tu díky drolícím se skalám na malé kamínky a prach příšerně podjíždí. Na fotce chybí měřítko, a tak není zřejmá velikost vstupního otvoru a i klenba jeskyně je opravdu poměrně vysoko. Sice s sebou mám i čelovku, ale tady není potřeba žádné umělé světlo. I tady uvnitř je povrch plný drobných kamínků a při neopatrném našlápnutí to podjíždí. Cestou ven mě to při jednom nepozorném kroku skoro posadilo na zadek.

Šarkania diera

Vracím se k rozcestníku a v příjemném stínu korun stromů pokračuji po žluté. Značka mě přivádí k malému schodu, kde nastupuji do úzké roklinky úplně vyschlého potoka. V některých místech jsou i žebříky a tak rychle nabírám výšku. Škoda, že tu není žádná voda, bylo by to tu živější. Po výstupu z rokliny se přede mnou otvírá širší údolí dubového lesa s několika spadlými suchými kmeny, obehnaného vápencovými stěnami a věžemi, střežícími jeho ticho. Po prudkém svahu stoupám nahoru k velké skalní bráně beze jména, a ani nezakreslené v mapě, a opět to na drti podjíždí.

Už mám hlad, a tak se ta zastavuji na svačinu. Šustění listí ve větru se mění za jiný zvuk, připomínající déšť. Ale ten jsem už týdny nezažil a jeho zvuk úplně zapomněl. Navíc se mi nechce věřit, že zrovna dnes odpoledne, když jsem si naplánoval tuto procházku, by mělo pršet. Prší velmi drobně a mám co dělat, abych na sobě padající kapky vůbec cítil.

Neznámá brána v Sulovských skalách

Na rozcestí Pod Roháčom měním turistické značení za červené, vracející se po hřebenu do Súľova. Vpravo se zvedá svah k vrcholu Brada, nejvyššímu bodu Súľovských skal s nadmořskou výškou 816 metrů. A konečně přicházejí nějaké pořádné výhledy. Zatím jsem viděl jen několik skal v pozadí stromů. Jedna vyhlídka je dokonce vybavena zábradlím, ale celý výhled je zastíněn stromem, který asi bude mladší než to zábradlí. Nevím to určitě, ale asi půjde o vyhlídku Opásaná.

Od západu slyším hřmění, ale je zatím daleko, tak nikam nespěchám. Červená se vlní v krásné lesní pěšině, místy s vybíhajícími vyšlapanými cestičkami za výhledy. Vlevo se objevuje nenápadná vyšlápnutá pěšina k okrajovým skalkám. Jdu se tam podívat a jsem uchvácen. Při příchodu to vypadalo na průhled mezi malými skalkami, ale právě mezi nimi jsem prošel až na malé plato, jako kdyby vyčnívající do z okolní skalní stěny vysoko nad údolím. To je úpně dech beroucí výhled! Jde o Štefánikovu vyhlídku z výrazného vrcholu pásu Sulovských skal. Rozhodně není určena pro lidi trpící závratěmi. Když totiž dojdete až k okraji, jste vysoko nad krajinou s otevřeným prostorem do tří stran.

Štefánikova vyhlídka v Sulovských skalách

Vracím se na červenou, ze které mě opět odvádí vyšlapaná pěšina, ale tentokrát na opačný – severozápadní – okraj hřebene. Po úzkém skalním mostku propojujícího hlavní hřeben s výběžkem vyčnívajícím do krajiny se dostávám na okraj, ale vidím pouze temné kopce pod deštivou tmavou oblohou. V dálce vidím také dva výrazné kopce, které byly vidět i ze Štefánikovy vyhlídky. Patrně půjde o Veľký a Malý Manín.

Užitečné informace

  • Pokud se někdy vydáte na tento okruh, doporučuji jít i ve stejném směru jako jsem šel já, protože náročnější úseky se lezly nahoru, což je lepší.
  • Použil jsem mobilní aplikaci turistických map od Mapy.cz a tištěnou mapu z cykloserver.cz (přesněji vyobrazuje terén).
  • Celý okruh mi trval 4 hodiny a dá se v pohodě zvládnout za letního odpoledne.

Úsek od sedla pod Bradou je již poměrně fádní, i když vede po hezké pěšině lesem. Terén už klesá a tak mi to rychle ubíhá. Na Sulovský hrad jsem už nešel, protože čas pokročil a díky zatažené obloze se hodně sešeřilo. Na okraji Súľova to beru před kostelem, jehož věž vidím, vlevo na pěšinu ve vysoké trávě. Měl bych si tak zkrátit klesání o jednu serpentinu, což se podařilo a už vystupuji mezi domy.

Autor: Mirek

Zdroj: Bike-trek.czRSS channel 

– článek byl přijat prostřednictvím webové čtečky RSS kanálu – s laskavým svolením redakce Bike-trek.cz.

Obsah článku není nikterak modifikován.

 

You may also like...