H.U.R.T. 100 aneb doktorát ze stomílového závodu

Většina lidí jezdí na Havaj užívat si moře a stráví dovolenou na plážích Waikiki. Turisté. Najdou se i tací, kteří přijedou v polovině ledna, aby dnem a nocí běhali v kopcích nad Honolulu. Ultra běžci. Letos se konal již šestnáctý ročník H.U.R.T. 100, trailového závodu patřícího mezi nejtěžší stomílovky na světě, a já se zařadil do druhé skupiny.

H.U.R.T. 100 aneb doktorát ze stomílového závodu

Sobota šest hodin ráno. Start v Hawaii Nature Center a dlouhý had čelovek mizí v prvním kopci. Ostré stoupání mezi všudypřítomnými kořeny napovídá, proč méně než polovina startujících dokončí závod v časovém limitu. Pět dvacetimílových okruhů musíme zvládnout do neděle šesti hodin večer.

Dozvídám se různé strategie. Někteří jsou tu poprvé, někteří již poněkolikáté. Hlavní je nepřepálit to, první dva okruhy spíš na rozehřátí, rozhodovat se bude v noci. Nasazuji tempo podle pocitu, abych se moc neunavil. Vychází slunce, ale v džungli je tma a čelovky si ještě necháváme. Opatrně našlapujeme mezi mohutnými kořeny na Pauoa flats trail a sbíháme bambusovými háji k vodopádům Manoa falls, které jsou oblíbeným cílem turistů. Závod probíhá na oficiálních turistických trasách a právě zde se míjíme s největšími davy.

Po sedmi mílích jsme v první občerstvovací stanici, kde se o nás ochotně starají dobrovolníci. Doplňují mi camelbag a beru si jídlo s sebou. Důležité je nezdržovat se, najím se při výstupu. Seběh k Manoa falls teď stoupáme nahoru a po chvíli sbíháme do druhého údolí. Po náročném technickém seběhu přes skalky a kameny přichází bahno. Kořeny, kameny a bahno, hlavní rysy závodu.

Po kamenech překonáváme potok a po třinácti mílích jsme v druhé občerstvovací stanici. Závěrečný výstup a pak už jen po rovince do Hawaii Nature Center. Tři výstupy a seběhy na okruh, v řeči výškových metrů skoro dva a půl kilometru rozdílu. Opakujte ještě čtyřikrát a můžete slavit v cíli.

Chleba se opravdu láme v noci, nejvíce běžců odpadne po třetím nebo čtvrtém okruhu nebo minimálně výrazně zpomalí. Základem je dobré světlo. S osvědčeným Fénixem se mi daří i v noci držet čas na okruh pod šest hodin, což mě nabíjí pozitivní energií a pod rouškou tmy předbíhám nejvíce závodníků. Poslední okruh překonávám první halucinace a síla vůle mě tlačí do cíle.

Tradicí je rozeznít zvon a políbit havajský nápis „Aole makou e ho’ohikiwale kela“, volně přeloženo jako „přece bychom to nechtěli lehké.“ Nejen, že jsem dokončil v časovém limitu, dokonce jsem zaběhl pod třicet hodin a skončil celkově dvanáctý za 28:48:42. Do závodu jsem vstupoval bez velkých očekávání a výsledek je příjemným překvapením.
Poděkování patří mým havajským kamarádům (Cat, Scott a Matt), kteří se o mě starali v průběhu závodu i po jeho skončení při regeneraci.

Už teď vím, že se někdy určitě vrátím a nebudu sám. Proč se běžci vrací? Závod nemá velkého sponzora, je postaven na dobrovolnictví a známý svou velice přátelskou atmosférou. Na trati se potkávají ti nejrychlejší s nejpomalejšími a navzájem se povzbuzují. Kde jinde se vám stane, že doplníte energii kokosovým mlékem z čerstvého kokosu, které
pro závodníky ochotně porcuje vítěz minulého ročníku? Právě on je autorem výroku, že dokončit H.U.R.T. 100 je jako složit doktorát ze stomílových závodů.

Autor a foto: Archiv Jana Vaňkáta

Zdroj: Behej.comRSS channel 

– článek byl přijat prostřednictvím webové čtečky (RSS Autopilot) RSS kanálu nebo dle dohody – s laskavým svolením redakce Behej.com.

Obsah článku není nikterak modifikován.

You may also like...